Juchelka byl po smrti syna na Boha naštvaný. Přeje si, aby se vláda vyměnila, dle něj to jsou amatéři

Narodil jste se v Ostravě, jaké jste měl dětství? 

Já jsem vyrůstal na Fifejdách, kde jsem byl i na základní škole. Fifejdy 2 byly jedna část Ostravy, blízko centra. Vyrůstal jsem na sídlišti s partou kámošů, kde jsme hráli tenis, všechny různé hry, byly blízko tenisové kurty, hřiště uvnitř sídliště, jezdili jsme na kole.

Myslím, že jsme byla ta poslední generace, která zažila dětství v partě, kde se stavěly bunkry a mě ještě ve třinácti letech, když bylo osm hodin večer našli schovaného v křoví při schovce, protože jsem měl blonďaté vlasy a všude jsem zářil.

To dětství bylo fajn. V zimě jsme tam měli velikánský kopec, kde se sáňkovalo. Za komančů tam byly dvě samoobsluhy. Vždycky mě maminka poslala koupit něco do jedné samoobsluhy, když to tam neměli, tak jsem musel běžet do druhé samoobsluhy. To bylo moje dětství až do střední školy, kde už se lámala v roce osmdesát devět totalita v demokracii a to už bylo úplně něco jiného. 

Byl jste sígr? 

(Smích) Hodňous. Vyhrával jsem recitační soutěže.

Takže šprt?

Ne, šprt jsem nebyl. Měl jsem výborné známky na základní škole, ale nikdy jsem tomu moc nedal. Byl jsem hodňous. Můj otec, který je fotbalista, miluje fotbal, hrál ho do svých seniorských let a měl to strašně rád, mě přihlásil do fotbalu a já jsem tam oběhl první kolečko na zahřátí kolem hřiště, nechal jsem tam všechny věci, přiběhl domů za svým otcem a říkám mu: „Tati, mě to nebavilo, nemůžeš mě raději přihlásit do divadelního kroužku?“ Začal jsem hrát divadlo a ten sport šel na vedlejší kolej, i když jsem hrál tenis, pak i třetí ligu ve squashi, tak stejně ve mně zůstalo to divadlo. 

Prodej slunného bytu 3+kk, Praha 2 - 104, Praha 2

Show property

Než jste se dostal do politiky, tak jste ušel dlouhou cestu. Spolupracoval jste na různých pořadech, na ČT jste působil. Ale já si Vás pamatuji z pořadu Medúza, kde jste byl s Richardem Krajčem. Jak to vzniklo? Byl jste na nějakém konkurzu? 

Ano. Byl vyhlášen konkurz na moderátora dětských pořadů. V tom konkurzu bylo kromě Medúzy zahrnuto i Bludiště, což je pořad, který stále běží na České televizi a uvádí to Roman Pastorek. A my tři Juchelka, Krajčo a Pastorek jsme vyhráli ten konkurz a potom nás rozdělili. My s Richardem jsme začali dělat ten hudební pořad jako chlapecká dvojice tenkrát, což bylo crazy.

Kolik Vám bylo?

Mně bylo devatenáct a bylo to v průběhu vysoké školy.

Dneska s Richardem mimo jiné budu, jedu do Chotěvic do jeho kostela na koncert. Potom se to vyvíjelo tak, že jsme moderovali dvanáct let v kuse, byla to velikánská zkušenost, protože to bylo naživo, každý týden. Do toho ještě pak přibylo rádio, takže jsme částečně moderovali i pro rádio Čas a já ještě pro Český rozhlas, a dělali jsme řadu dalších pořadů. Já jsem dramaturgoval potom dokonce Bludiště, psal jsem scénáře, dělal jsem Exit 316, My a oni, dokumentární cyklus. Moc mě to v tu dobu naplňovalo a bylo to strašně fajn. Ale Medúza je klíčová v tom celém mém moderování, které jsem prožil od roku devadesát osm do roku dva tisíce deset. 

Byla to Vaše první zkušenost před kamerou? 

Ne, já natáčel ještě seriál pro Ostravu Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy a to byla moje první zkušenost s kamerou v šestnácti letech. Moje velká láska je divadlo. 

Vídáte se s Richardem Krajčem? 

Vídáme se. A dneska jedu na jeho koncert do Chotěvic, kde si pronajal na dlouhou dobu kostel, který udělal pop-artově. Je to otevřené každý víkend třeba pro cyklisty, kteří jezdí kolem, aby se tam mohli zastavit. Dneska ten koncert moderuje tuším Aleš Cibulka, je to dělané pro Český rozhlas a moc se těším. 

Vím, že jste věřící. Vedli Vás k tomu už rodiče nebo jste se k tomu časem dopracoval sám? 

Já se v osmnácti letech stal křesťanem. Uvěřil jsem, takhle se tomu říká.

Bylo to skrze mého nejlepšího kamaráda.

My jsme měli na střední škole partu lidí, která postupně uvěřila v Boha a já byl jedním z nich. Můj nejlepší kamarád, je jím do teď, s ním jsme pak moderovali a psali pro Českou televizi Exit 316, ten mě k Bohu dovedl. Já jsem s ním měl asi dva roky polemiku o tom, zda Bůh existuje nebo neexistuje. My jsme spolu prokecali neuvěřitelné hodiny s filozofickými tématy související právě s křesťanstvím. On potom říká: „Aleši, já už ti nic o Bohu neřeknu.“ „A proč jako?“ „Protože ty už víš úplně všechno a ty to potřebuješ nějakým způsobem prožít.“ „Jak to mám udělat?“ „Pojedeš se mnou na křesťanský kemp a poznáš nové lidi.“ Já jsem mu řekl, tak dobře a jel jsem. Tam se to celé odehrálo. Skutečně, bylo mi osmnáct let. Jsem třicet let v Církvi bratrské a je to středobod mého života. 

Takže chodíte v neděli na mši? 

Ano. Třeba před několika týdny jsme byl tady v Praze na šestce. A do Ostravy chodím do naší CB Trojky.

Jak jste se prokousal k politice? 

Velmi jednoduše. Já nedělal jenom moderátora, ale i jsem podnikal. Měl jsem agenturu, která dělala různé eventy, kampaně. Několikrát jsem vyhrál kampaně pro různé politické subjekty na komunální úrovni v Moravskoslezském kraji. Tak jsem se pomalinku dostal k té politice, kde jsem byl zastupitel města Ostravy. To byla veliká zkušenost, která mi hodně dala do té vysoké politiky, protože tam člověk pochopí ty procesy, jak to funguje. Byl jsem tam předseda kontrolního výboru, tak jsem mohl jít i dovnitř těch procesů tvorby té úředničiny, kterou já mám spojenou s úředníky, kteří dělají tu práci opravdu dobře. Nerad plivu na úřednictvo jako takové, protože k tomu, aby stát fungoval, tak to k tomu patří. Nejvíce si vážím úředníků, kteří mají historickou paměť. Vždycky tomu politikovi dokáží nějakým způsobem poradit, nasměrovat v tom jeho přemýšlení, protože si pamatují x ministrů, zastupitelů. Potom jsem se dostal k hnutí ANO. Tam jsem se rozhodl, že budu dělat sociální věci i díky tragédii v naší rodině. Dostal jsem se až do Poslanecké sněmovny, kde jsem velmi aktivistickým nebo aktivním politikem a snažím se ty věci posouvat dopředu. 

Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ, Okolí Prahy

Show property

Poslancem za hnutí ANO jste se stal v roce 2017 a to bylo v roce, kdy Vaši rodinu postihla tragická událost, zemřel Vám malý syn. Přišla ta práce ve vhodnou dobu? Pomohla Vám lépe se se ztrátou syna vyrovnat? 

Přišla ve vhodnou dobu z toho důvodu, když člověk v takovou dobu potřebuje vypnout, vyměnit ty koleje, ve kterých jede. Já bych do vysoké politiky nešel, kdybych měl malé děti, protože jsem z Ostravy a část svého života musím trávit v Praze, tak bych do toho nešel. Ale protože jsem měl děti velké, na střední škole, a protože jsme po té tragédii nějakým způsobem sanovali, tak jsem se rozhodl, že tady ten krok můžu udělat.

Byla to příležitost, která vám trochu zamotá přemýšlení a tu hlavu.

Protože ty mé zkušenosti s nemocným synem z hlediska těch sociálních věcí byly velké a dokázal jsem i hlouběji poznat ten sociální systém v rámci příspěvku na péči, tak jsem do toho nastoupil. Ale to, že člověk po takové ztrátě truchlí celý život a je to v určitých návalech, i kraťoučkých, to mě potkává neustále. Třeba když člověk dává přednost na přechodu vozíčkáři, nebo když vidí jednotlivé případy, které mě potkávají v rámci toho sociálu, tak si to člověk vždycky uvědomí a vrátí ho to zpátky do toho reálu. Pro mě je to důležitá věc v té politice, aby to mělo ten reálný, pragmatický základ, protože u všech těch, kteří se starají o zdravotně postižené v přímé péči, se můžeme srdíčkově a lidskoprávně bavit o různých aspektech života, ale oni potřebují pomoc v primární péči, nejlépe pohlídat děti, protože pečují dvacet čtyři sedm. 

Dostal jste se k těm sociálním věcem právě díky té tragédii? 

Vždycky když jsem moderoval, tak jsem to vyvažoval i nějakou charitou. Zpětně jsem pak zjistil, že když jsem moderoval nějaké charitativní akce, že spousta těch, co tu charitu mají a někde jdou a zazpívají po šílených peripetiích tři písničky někde zadarmo, tak si nechávají proplatit třeba cesťáky. Je to šílené. Jsou tady zpěváci, kterým stojí jenom ta režie strašnou spoustu peněz než přijedou, a pak když přijedou na charitativní akci tak si to nechají zaplatit.

Vážím si všech těch umělců, moderátorů, kteří někam přijedou a stojí je to nákladově jenom ten benzín, protože ty neziskovky na to jednoduše nemají.

Na těch akcích jsem se setkal s celou řadou lidí, organizacemi, které mi potom, co se nám to stalo i pomohly. Já byl nesmírně vděčný v té prvotní situaci a to co ony dělají nám, tak my v tuto chvíli děláme i s manželkou pro ty další pečující. 

Pomohla Vám se s tou ztrátou vyrovnat víra? 

Určitě, rozhodně ano. Protože může se stát, že tu víru ztratíte, říkáte si: „proč ten Pán Bůh dopouští takové věci?“ A otázka je filozoficky lichá, protože bez toho zla bychom nepoznali to dobro. Za mě mi víra velmi pomohla pochopit, že to co se nám v životě děje, tak se nám to neděje, protože by to Pán Bůh nějakým způsobem dopouštěl, nebo chtěl, ale protože nás může učit novým věcem, hlubší víře. Může nás učit dalším věcem, které v životě potřebujeme. Ať už je to milosrdenství až po odpuštění svým blízkým, když nám něco udělají.

Já byl na začátku na Boha naštvaný. Chtěl jsem si to s ním vyřídit, hlavně když jsme se dozvěděli tu diagnózu, která vám změní prakticky život. Postupně člověk pochopí, že to není tak, jak si usmyslí, a že ta zloba do té situace zrovna nepatří, ale spíš přijmutí toho, co nám bylo dáno. 

Máte už dvě dospělé děti, manželku, jak Vás doma vnímají jako politika? Řešíte to doma? 

Moje manželka je velmi úspěšná žena, která se strašně nerada se mnou ukazuje. Třeba já byl s naší kamarádkou na předávání vyznamenání na Hradě a půjdu s ní i šestnáctého listopadu na koncert do Rudolfina, my to takhle nemáme. Děti studují v zahraničí. My se obecně nebavíme o politice, a když už se bavíme, tak jsme zaměřeni spíše konzervativně, pravicově, a ne aktivisticky.

Podle mě to srdíčko do politiky nepatří, protože nemáme řešit srdíčkové věci, ale zájmy lidí.

A moje rodina to má podobně jako já. 

Děti tedy nevolají a neříkají, co jsi tam zase říkal? 

(Smích) Ne. To spíš já jim telefonuji a říkám: „kdybyste měli jakýkoliv problém se spolužáky nebo vám někdo cokoliv říkal, tak mi zavolejte.“ Ale ony to tak nemají. Jak studují na mezinárodní škole, tak ta skvadra těch spolužáků je trošku jiná. Já obecně jsem kritický k těm diskusím, které jsou pod každým článkem. Já vůbec, vůbec nesleduji komentáře na Facebooku nebo na Twitteru. Dám si tam příspěvek a zavře se nad tím voda. Je mi úplně jedno, kdo tam co napíše. V drtivé většině jsou to frustrovaní lidé, kteří mají touhu na dva řádky napsat nějakou pravdu, ale ta je pro mě někde úplně jinde. 

Co byste řekl dětem, kdyby přišly a řekly, že chtějí být politikem? 

Rozhodně ať do toho jdou. Je spousta lidí, kteří politikou nebo jinými povoláními pohrdají, ale měli by být otevřenější a vyzkoušet si to, aby si zkusili, to co pomlouvají. Máte politika a politika. Když si vezmete, že od té doby, kdy jste zvolen, tak tam nemusíte hnout prstem a stejně vás nikdo nemůže odvolat, protože jste byl zvolen občany. Pak už záleží jen na vás, na vaši aktivitě, pracovitosti, jakým způsobem ty čtyři roky mandátu využijete. Je mi strašně líto, že mnohdy se díky médiím dělá z komára velbloud a odrazuje to lidi, kteří chtějí dělat něco pro veřejné věci. My jsme teď dostali jednu otázku z novin, všichni z dvou set poslanců, ať řekneme, kolik podporujeme charit, kolik tam máme finančních příkazů, aby se to mohlo křížově zkontrolovat třeba s Člověkem v tísni. To jsem říkal, že v žádném případě dělat nebudu a ani nikdo jiný. Pak vyjde článek, kterým vás politiky dehonestuje, že podporujete málo. Ale už nikoho nezajímá, že někdo jezdí třeba na tábory pro děti zadarmo ve svém volnu. Nebo dá peníze někomu, komu chce, někomu konkrétnímu.

Někdy mi ty novinářské aktivity velmi vadí. Vadí mi aktivistická novinařina a to velmi. Velmi se proti tomu vždy ohrazuji právě proto, že to do budoucna odrazuje ty lidi, kteří chtějí jít do politiky z nezištných důvodů. 

Jak vnímáte ženy v politice, jsou to rovnocenní partneři? 

Jak kdy. Byl jsem teď na CNN Prima News v Partii se třemi političkami sám a ještě to moderovala paní Tománková. (Smích) Necítil jste se komfortně? Cítil jsem se komfortně. Byl jsem tam s političkami, které mají smysl pro humor a trochu nadhled. Přišel jsem do šatny a říkám tam: „já jsem tam dneska sám chlap. Tak co děvčata, budou dneska hystericky stříkat emoce?`“ Ty se do mě samozřejmě pustily, ale vtipně. Vnímám to velmi dobře, protože mně se s některými političkami spolupracuje opravdu dobře. Někdy to vnímám, že je to více emotivní záležitost, ale mně osobně to nevadí. U těch jednotlivých hádek tak tam „mužsko-ženský princip“ je vidět, ale vztahově to tak máme už po tisíciletí. 

Co Vy a sociální sítě? Vaše kolegyně Alena Schillerová na ně nedá dopustit. 

Ta valí bomby. Já ne. Já sociální sítě jako platformu nemám rád. Třeba Facebook, když se začalo říkat, že ten, kdo tam „olajkuje“, tak je jakoby váš přítel. „Kolik máš přátel?“ „Dva tisíce osm set.“ A teď já jako (smích) na to koukám. Mně vadí, že se shazují významy těch slov, které znamenaly něco jiného. Já sociální sítě zkrátka moc nemusím. Vnímám, že tam jsou lidé „pravdaři“ na tři řádky, jak jim říkám. Nejde tam nic probrat do hloubky, nic prodiskutovat, lidé mají tendenci se tam shazovat navzájem. Když si kontroluji příspěvky, které si napíši, tak taky tomu občas neuniknu a občas se tomu zastydím.

Ale obecně v diskusích nefiguruji, nemám potřebu tam nikdo shazovat. Spíš chci upozorňovat na situace, které se v té politice dějí a říkám to narovinu. Až skončím v politice, tak si sociální sítě smažu,

protože pro mě to není věc, která by nás měla sdružovat, integrovat, dělat z nás společenství lidí, kteří se navzájem tolerují, ale naopak je to věc, která lidi hodně rozděluje a je to jen proto, že tam někdo napíše něco rádoby vtipného na tři řádky. 

Když nejste politikem, jak vypadá Váš volný čas? 

Mám psa, hrozně rád chodím se psem. Když mám čas, tak ho rád trávím u nás v domě, kde jsem si pořídil asi osm vyvýšených záhonů, takže mi tam nikdy nic nevyroste, protože na to nemám čas to zalévat, ale mám radost z každého rajčete, papriky, cukety, která tam je a vždycky, když to griluji, tak říkám všem ostatním: „to je moje cuketa, kterou si já udělal a tyto další čtyři jsou kupované.“ (smích) Ale toto mě baví. Sport musím teď řešit, abych se vrátil zpátky do formy. Koupil jsem si veslovací trenažér a musím, protože v tom mám sázku, že musím. Ale to tady neřeknu. 

S kým jste se vsadil? 

S kamarádem. (Smích) A o co? To neřeknu. 

Vítězství Donalda Trumpa, co to znamená pro Českou republiku? 

Myslím si, že na tom bude dobře i v rámci Evropské unie. Myslím si, že by se měly spravit ty obchodní vztahy mezi Amerikou a Evropskou unií. Mám pocit, že Evropská unie skutečně zaostává nejen za Čínou, ale už i za Spojenými státy americkými. Ta Draghiho zpráva pro mě je šílená v tom, že tam bylo napsáno, že třicet miliardových evropských start-upů se přestěhovalo do Spojených států amerických a stěhují se tam další firmy. Když si vezmeme ceny energií v Evropě, tak tím nemůžeme konkurovat ve Spojených státech amerických a obecně v tom regulatorním pojetí podnikání, tam se podniká úplně jinak. Mám tam sestru, která tam žije třicet let a podniká tam velmi úspěšně. Je to tam jednodušší v různých aspektech a to, co tam vzniká třeba v automobilovém průmyslu, tak tady to ani neznáme. Myslím si, že to bude i lepší pro bezpečnost obecně světa. Potřebujeme mít v Americe lídra, který bude ten „bad guy“, aby mohl uhladit ty konflikty, které v tuto chvílí různě po světě vznikají. Já mám opravdu obavu z toho rusko-ukrajinského konfliktu, když vidíme, že se pravděpodobně do toho vložilo severokorejské vojsko.

Mám pocit, že Donald Trump je více pragmatický politik než by byla Kamala Harris a to je velmi důležité pro nejen obchodní vztahy, ale i pro bezpečnost.

Myslím si, že to vyhrál na plné čáře. Koukal jsem se na mapu. Ta je opravdu červená republikánská a občas je tam něco modrého. Ti lidé museli být skutečně velmi naštvaní na to, co se dělo v posledních letech. Já se ptám, co ta média v tuto chvíli dělala a jak nás pravdivě informovala o tom, co se tam do hloubky děje, protože ty volební výsledky jdou proti tomu čím nás některá média zásobovala. 

V souvislosti s Evropskou unií, tak Jozef Síkela obhajoval svůj post na půdě Bruselu v resortu mezinárodní spolupráce, což je oblast Afriky, jak toto vnímáte? Ta oblast jde mimo Českou republiku. 

Pro Českou republiku to neznamená vůbec nic.

Bude tam akorát jeden hlas při hlasování celé evropské komise, ale že by to mělo nějaký ekonomický dopad, tak to nemá.

Vy tam musíte mít pro každou zemi vymyšlený nějaký post eurokomisaře, některé jsou opravdu až úsměvné. Kromě toho, že Česká republika vydává peníze na pomoc Africe. Vidíme, že Evropa tu Afriku postupně opustila a začíná tam mít větší vliv Čína a Rusko. To si myslím, že je velká škoda. My tak ztrácíme jako Evropská unie punc ekonomické velmoci. Pokud budeme usínat na vavřínech, což děláme v tuto chvílí, všichni to ví, tak se domnívám, že budeme muset začít skutečně něco dělat než mít prázdné proklamativní řeči. 

V posledních dnech mě vyděsil proslov Roberta Fica pro ruskou televizi. Co Vy si o tom myslíte? 

Mě to také vyděsilo. Já to nesledoval, ale myslím si, že je to úplně zbytečné. Nerozumím proč politik Evropské unie má jít do propagandistického pořadu něco vysvětlovat. Myslím si, že by takový politik měl vysvětlovat své postoje v rámci Evropské unie. Ty postoje jsou legitimní, ale určitě ne, aby to podporovalo ruskou propagandu uvnitř Ruské federace. Nad tím jsem skutečně přemýšlel, proč to má někdo zapotřebí.

Přišlo mi to už za hranou. 

Slovensko je sousední zemi, je tam sympatie s Ruskem? 

To si nemyslím. Naopak Slovensko pořád patří do Evropské unie a nesmíme jakýkoliv exces nebo jiné názory dělit na ty pro ruské a proti ruské. To bych mohl říct úplně stejně, že je fatální když vicepremiér Polska v tuto chvílí kritizoval Zelenského za jeho přílišný tlak na ty státy, aby ještě více pomáhaly. Jsou to různé excesy, které ale do demokracie rozhodně patří a my s nimi můžeme nesouhlasit a já to v tuto chvílí dělám, ale zároveň nesmíme státy perzekuovat za to, že něco takového udělají. 

Co byste chtěl ještě dokázat, ať už v politice nebo v osobním životě? 

V politice je mé přání, aby se vyměnila vláda. Opravdu. Oni jsou v drtivě většině opravdu amatéři. Já na to koukal s otevřenou pusou.

Myslel jsem si, že přijdou, vytáhnou excelovskou tabulku, budou připraveni a budou tam sekat jedno opatření za druhým.

Ale vidíme, že levá ruka neví co dělá pravá a nejvíce je to vidět, když Piráti odešli. To je mé politické přání a mé soukromé přání je asi pro každého, aby jeho rodina byla zdravá. Začíná nám advent, tak aby se celá ta společnost uklidnila, sjednotila. Ty vánoční svátky tomu mohou přispět. Když někoho lidé potkají, aby nebyli nevrlí, ale klidně se usmáli, protože to do toho světa patří, i když nemusíme mít stejné názory. 

Zdroj: autorský článek, vlastní dotazování