Herec Jan Révai se dostal do povědomí všech coby Šimon z muzikálu Rebelové. Jeho herecká kariéra ho zavedla již na mnoho míst. V nejbližších dnech ho však diváci budou moci vidět na plátnech v cestovatelském dokumentu Vandráci, kde se se svým týmem vydal na cestu po Papue Nové Guiney. V polovině příštího roku ho diváci mohou sledovat v minisérii, která pojednává o aktuálních politických situacích. Je k vidění také v divadle. Nejaktuálněji v činohře Madisonské mosty, kde hraje milence Vandy Hybnerové. Co nám o všem připravovaném prozradil, a jak hodnotí účast Jana Tománka ve Stardance se dozvíte v rozhovoru.
Úsilí to stojí hodně pochopitelně. Je to pro nás velký úkol. Vůbec poprvé se hraje v takovém prostoru činohra ve dvou lidech. Beru to jako obrovskou zodpovědnost. Snažíme se dělat co můžeme a věříme, že to dobře dopadne.
Vanda je dobrá. Dobře se mi s ní hraje.
Ne. Každý máme nějaké nápady.
Já jsem se zrovna dneska při té ukázce řízl trošku, ale to je jedno. Nástrahy jsou technického rázu, protože ta Spirála je kovová. Je tady spoustu technických možností, ať už výtahů, točen nebo světel a zvuku. Myslím si, že pro činohru to je spousta věcí na to, aby to dobře fungovalo, takže musí být všechno stopadesátiprocentní. Zatím to tak není.
Nevím. Netroufám si říct, jestli bude převratná. Nevím proč. Možná proto, že Eastwoodovi, když to točil, bylo šedesát a mně je jenom padesát.
Já se přiznám, že nemám nějak čas to sledovat, ale věřím, že Honza Tománek je zkušený profík, a to co říká má naprosto jasně odůvodněné. To, jak působí nebo schytává kritiku to se bohužel nezavděčíte nikomu, takže já mu můžu jenom držet palce.
Je to hrozně složité, protože člověk musí být během jedné minuty věcný, konkrétní a nejlépe ještě vtipný, a ne vždy se to podaří.
Vlastně i dokázal, ale je to nereálné. Papua je skutečně úplně jiný svět, který si Evropan nedovede úplně představit a rád si ho představuje jinak, než jaká skutečně Papua je. Je krásná, divoká, barevná a s různými nástrahy. Je obohacující a je toho moc, co bych mohl vyprávět, ale radši si na to dojděte do kina.
Každý z nich může být lidojed, ale oni už se za to stydí. Už to tak skutečně není. Nevíme, jestli někde v nějaké odlehlé vesničce, uprostřed hor a džungle, se třeba navzájem nějak nekoštujou, ale věříme, že ne.
Je tam nějaký bandikut. Ani nevím, jestli to říkám správně. Vypadá jako jezevčík a krysa dohromady, tak toho jsem ochutnal. Chutnalo to jako kuře. Trošku to bylo takové žvýkavější.
Ty máme pořád, protože jsme každý jiný a každý vnímáme různé věci různě, ale zároveň jsme dospělí lidé a dokážeme se navzájem pochopit a tolerovat. Zároveň společně hlavně vytváříme něco, co po nás tady zůstává. Nemícháme do toho žádné svoje takové věci, které by to mohly nějak ovlivnit. Navíc jsme kamarádi a přátelé, takže ty peripetie byly spíš okolnostní, které se nám tam děly.
Diváci se můžou těšit na nově vzniklou třídílnou minisérii Moloch, která pojednává o současné politické a starých archivech StB a zároveň je to takový špionážní thriller. Tváří se to velice ambiciózně a byla to velice dobrá práce s režisérem Lukášem Hanulákem a kameramankou Veronikou Donutkovou.
Určitě je to nepřenosné. Ten pocit, který zažijete ve městě, kde se vám ozývají výbuchy a každých deset minut vám zvoní telefon, že máte jít do krytu se nedá popsat. Zároveň vidíte město, které se snaží žít normálním životem, ale jsou pod přísným dohledem ochrany, a tudíž lidé tam jsou pochopitelně ne tak veselí, jako tady. Je to silný zážitek, který si samozřejmě budu pamatovat.
Tuším, že by to mělo být někdy v květnu příštího roku.
Moc děkujeme a budeme se těšit.
Zdroj: autorský text, vlastní dotazování