Tradiční afghánské svatby se nepodobají typickým svatbám, které ve Spojených státech zažívají Američané. Jsou jedinečné a plné zvyků a rituálů, které jsou unikátní pro afghánskou kulturu.
Svatby jsou v Afghánistánu, který zápasí s velkou chudobou, finančně náročnou záležitostí. Tradiční svatební oslavy totiž zahrnují velké věno, drahé dary a okázalé hostiny. Páry, které si takové oslavy nemohly dovolit, se už v minulosti účastnily velkých hromadných svateb, které v přepočtu na rodinu vyšly levněji. Svatební obřad, při kterém v roce 2022 uzavřelo manželství 70 afghánských párů, je jedním z největších hromadných sňatků, které se kdy v Afghánistánu odehrály. Poznamenala jej však restriktivní nařízení, která v zemi zavedlo radikální islamistické hnutí Tálibán. Nevěsty a ženichové museli být během svatebního obřadu striktně odděleni. Navzájem se nesměli míchat ani ženy a muži z řad hostů, přičemž na pořádek a dodržování odstupů dohlíželi ozbrojení tálibové. Namísto tradičních oslav plných tance a zpěvu byl jediným kulturním bodem programu přednes poezie a projevy organizátorů akce. Novináři, kteří událost zpravodajsky pokrývali, nesměli s nevěstami mluvit, mohli však na akci fotograficky dokumentovat a pořizovat videozáznamy. Po skončení svatebních obřadů si ženichové, z nichž měl každý na tradičním svatebním oděvu připnutou plastovou jmenovku, vyzvedli své nevěsty a nasedli s nimi do aut vyzdobených stuhami a květinami.
My se však spíše podívejme na tradiční afghánskou svatbu, o které mi vyprávěl bratr mé kamarádky z Afghánistánu.
V době, kdy dcera dovrší věk deseti let, začnou pro ni její rodiče vyhledávat vhodného potenciálního manžela. Ženichem může být jakýkoli muž, jehož rodina uzná za vhodného, musí však patřit do stejné společenské třídy. Ženichem může být i blízký příbuzný – tak blízký jako první bratranec.
Pokud není k dispozici bratranec z prvního kolene, zváží se nejprve další bratranci z druhého a třetího kolene, než se rodina poohlédne jinde. Konečné rozhodnutí o manželovi závisí na několika faktorech: věk, vzhled, etnický původ, vzdělání a schopnost uživit rodinu.
Jakmile je potenciální manžel nalezen, otec nevěsty oznámí úmysly k sňatku chlapcově rodině. Předtím, než k tomu dojde, rodina konfrontuje dceru s žádostí o schválení jejího budoucího manžela. Pokud dívka souhlasí, její otec přednese návrh chlapcovu otci. Pokud i rodina vybraného ženicha schválí dívku jako vhodnou nevěstu pro svého syna, formálně sdělí jejímu otci, že navrhuje svatbu.
Pokud rodina nevěsty návrh k sňatku přijme, postupuje tak, že pošle rodině budoucího ženicha „khimcha“ a „dismal“, aby byla dohoda stvrzena. Khimcha je podnos naplněný sladkostmi a ozdobený květinami a stuhami. Sladkosti se rozdávají všem členům ženichovy rodiny, aby každý věděl, že došlo k dohodě o sňatku. Dismal je kus zdobeného plátna, který znamená příchod nového člena do rodiny. Ve většině případů přijmou dismal starší z rodiny ženicha.
Tento zvyk, jímž rodina nevěsty prezentuje, že souhlasí se spojením rodin sňatkem, se nazývá „ shirini-khuri“, což v překladu znamená „jíst sladkosti“. Akt rozdání sladkostí s sebou přináší závazek pro rodiny nevěsty i ženicha. Ve většině tradičních rodin už není poté, co tento rituál proběhne, možné přijetí návrhu zrušit, protože pro obě rodiny se dodržení dohody stalo věcí cti.
Je to běžné zejména v paštunských rodinách, kde je čest otázkou života a smrti. To může být důvodem, proč někdy trvá měsíce nebo dokonce roky, než rodina nevěsty k darování shirini přikročí. Může nechat ženicha čekat, přičemž návrh zatím nepřijme ani neodmítne. Někdy je potřeba více času na získání informací o rodině, s níž má dívka spojit svůj život, pokud se do ní přivdá.
Předsvatební etiketa v Afghánistánu
Po tomto přijetí návrhu k sňatku je na řadě rodina ženicha, která začne posílat dárky budoucí nevěstě, při některé z těchto příležitostí:
- Iftar – dárky předávané v měsíci ramadán na slavnosti pořádané v rodině nevěsty.
– Idi – dárky zahrnující tradiční jídla, šaty atp. V rámci při ramadánu nebo svátku Eid.
– Nowruz – nevěsta dostává více dárků včetně tradičních a sezónních jídel.
Většina těchto dárků obsahuje tradiční jídla, sladkosti, oblečení nebo peníze. Pamlsky, které nevěsta dostane, obvykle rozdá nejbližší rodině. V rámci předávání dárků se koná malá slavnost, kdy ženy a dívky za doprovodu tamburín zpívají a tančí.
Takto tedy probíhá dohazování v Afghánistánu. Je třeba poznamenat, že život se zde nezastavil a Afghánistán se také vyvíjí, byť možná pomaleji než jiné země. Proto už i zde dochází k tomu, že si muž najde nevěstu a následně požádá rodiče, aby sňatek dohodli. Mladí lidé se také mohou setkat ve škole nebo jiné vzdělávací instituci. Mladé Afghánky také začínají stále více pracovat – v televizi, v kancelářích nebo na klinikách už můžete spatřit „pokrokové“ Afghánky. Vznikají i románky, které končí svatbou. Ale to je spíše vzácná výjimka.
Dalším krokem po předsvatebních obřadech jsou zásnuby. Rodina nevěsty uspořádá oslavu pro své příbuzné a přátele. Tuto oslavu hradí rodina nevěsty (samotnou svatbu pak rodina ženicha). Zásnuby jsou nedílnou součástí svatebního procesu. Neexistuje pro ně přesně určený čas, musí se však uskutečnit před svatebním obřadem.
Šaty budoucí nevěsty na zásnubním večírku jsou obyčejně v odstínu fialové, což je požadavek ve většině islámských kultur – i když by to mělo být považováno za pravidlo kultury, ne jako pravidlo islámu. Svatební šaty pak mohou mít zelenou nebo bílou barvu. V Afghánistánu má zelená barva symboliku jara, nového začátku, čistoty atp. Teprve po svatebním obřadu si nevěsta oblékne bílé šaty a v nich absolvuje tradiční svatební obřad.
Typicky je v den svatby v přítomnosti nevěsty obětováno kuře nebo ovce blízkým mužským příbuzným ženicha. Potom bratr, strýc nebo otec ženicha zamaže nevěstinu botu obětní krví.
Obřad znamená tři věci: (1) nevěsta nyní patří do rodiny ženicha, (2) je zbavena zlých duchů, které by mohla přinést do rodiny, (3) je čistá.
Do popředí se také dostávají tradiční oděvy, které Afghánci běžně nosili před desítkami let a nyní zažívají znovuobjevení a těší se vážnosti pro svůj kulturní význam. Parhan tomban jsou dlouhé splývavé šaty zdobené složitou výšivkou a zářivými barvami, které odrážejí umění a řemeslnou dovednost afghánské kultury.
V Afghánistánu všichni přistupují ke svatbě velmi zodpovědně. Muž se neožení, dokud si není jistý, že se dokáže o manželku a rodinu postarat. Stejně by mu rodina nevěsty nedala dceru za manželku, dokud by o tom nebyli přesvědčeni. V Afghánistánu totiž není svatba jen spojením muže a ženy, ale hlavně spojením dvou rodin.
Ve svatební ráno se nevěsta začne loučit s rodinou. Její bratr jí kolem pasu uváže zelenou saténovou šerpu, která obsahuje peníze a snubní prsten. Věří se, že to mladé rodině přinese materiální bohatství.
V téže době přijdou starší s mullahem do domu ženicha, aby bylo uzavřeno manželství podle pravidel islámu (nikakh). V mužské části domu se koná svatební obřad za přítomnosti ženicha a dvou svědků. Mullah odrecituje modlitbu, poté pošle jednoho ze svědků do ženských pokojů, aby získal souhlas nevěsty se sňatkem. Pokud se dívce ženich nelíbí, má právo odmítnout se vdát a svatba bude zrušena. Málokterá nevěsta to však udělá. Ví, že tím může způsobit smrtelné nepřátelství mezi oběma rodinami.
Po udělení souhlasu musí nevěsta uvést jméno tzv. jmenovaného otce (padar vakil). Jde o osobu, která bude hájit nevěstiny zájmy v rodině jejího manžela. Pro tento účel je obvykle vybrán rodinný přítel nebo starší bratr dívky. Jmenovaný otec žádá od ženicha cenu za nevěstu. Po zaplacení ceny za nevěstu může svatba pokračovat.
Stále více je v módě posílat luxusní svatební pozvánky, ale na rozdíl Západu, kde se doručují šest týdnů před datem svatby, je svatební hosté v Afghánistánu mohou obdržet až 1-2 dny před konáním této události. Dalšími dvěma novějšími zvyky přicházejícími ze Západu jsou stříbrné a diamantové solitérní zásnubní prsteny a video. Mnoho bohatších budoucích ženichů v Kábulu nyní daruje svým nevěstám zásnubní prsten v západním stylu. Muži, kteří si to mohou dovolit, nosí zlaté nebo stříbrné svatební prsteny.
Rukhsati je zvyk, který se dodržuje, když nevěsta opustí svou rodinu a připojí se k rodině ženicha. Nevěstin bratr by jí měl kolem pasu uvázat zelenou šerpu. Rukhsati se obvykle odehraje v ranních hodinách předtím, než nevěsta opustí rodný dům, ale obřad se může uskutečnit i několik dní před svatebním dnem. Někteří lidé upřednostňují to, aby se rukhsati a nikah odehrály současně. Záleží na tom, jak se rodiny nevěsty a ženicha dohodnou.
Večeře se podává rodině a přátelům v nepřítomnosti nevěsty. Ta trpělivě čeká, až večeře skončí, aby mohla vstoupit. Večeře pro hosty může zahrnovat několik různých chodů, jako například rýži, kebaby, domácí chléb a koláče.
Když je po večeři, kolem deváté večer vstoupí nevěsta spolu s ženichem do sálu za doprovodu staré afghánské svatební písně a potlesku svatebčanů. Před nimi kráčí nějaké dítě z rodiny, které má v rukou Korán. Před jejich vstupem se zpívá píseň s názvem „Ahesta boro“. Pomalu procházejí davem rodiny a přátel a poté si sednou na pohovku, která je pro ně vyhrazena. Pohovka je bohatě vyzdobená a obklopují ji naaranžované květiny a svíčky. Na pódiu pár společně zapálí svíčku, symbolizující vzplanutí lásky v jejich srdcích. Poté, co vedle sebe usednou, přikryjí jejich hlavy zlatozeleným šátkem (zlatá a zelená jsou barvy islámu) a postaví před ně zrcadlo. Zajímavostí je, že svatební pár se na veřejnosti nikdy nepolíbí. Polibek není ani součástí obřadu, jak je zvykem u nás.
Obřad závazku začíná po skončení písně. Hlavy nevěsty a ženicha jsou přikryty šátkem.
Před pár se umístí zrcadlo a ženich se přes odraz v něm může dívat na tvář své nevěsty. Společně přečtou modlitbu z Koránu. Po jejím dokončení z nich šátek stáhnou a zpívá se druhá píseň s názvem „Hena beyarin bar dastash gozarain“, což by se dalo přeložit jako „přineste hennu“.
Červené barvivo henna, která se v dnešní době nanáší páru na ruce ve složitých a detailních vzorech, nahradilo dávnější tradici, při níž se nevěsta a ženich řízli dlaně, aby se mohla spojit jejich krev. Protože byl tento zvyk nehygienický a jeho praktikování vedlo to k infekcím, bylo od něj postupně upuštěno. Hennou na ruce nevěsty maluje matka ženicha a na ruce ženicha zase matka nevěsty.
Po malování hennou následuje oslava s tanci, která trvá přibližně do jedenácté hodiny večer. Na závěr oslavy se obvykle tančí attan, což je tradiční afghánský tanec, kterého se svatebčané účastní ve velkém kruhu. Účastníci tančí dokola, přičemž rytmus se neustále zrychluje a zase zpomaluje. Když attan skončí, nevěsta a ženich poděkují svým hostům při odchodu ze svatební síně.
V přísně islámských kulturách, které se uchovaly v některých afghánských kmenových uskupeních, se vyžaduje, aby se nevěsta během celé svatby ani neusmála. Důvod tohoto zvyku vyplývá z kulturní hodnoty cti – dcery přinášejí rodině čest nebo hanbu. Pokud se nevěsta bude na veřejnosti usmívat, její otec ztratí čest. Nevěsta musí své radostné pocity držet na uzdě, jinak by si lidé mohli pomyslet, že je šťastná proto, že odchází z domu svého otce.
Na hostině se podává několik druhů jídel obsahujících rýži: palau - basmati rýže vařená s jehněčím nebo hovězím, podávaná s mrkví, rozinkami a posypaná plátky mandlí, nebo sofi - bílá rýže, pak korma - masový guláš, kebab - grilované marinované maso, maso výrazně aromaticky okořeněné, vařené ve tvaru kuliček v omáčce, lilek připravovaný s cibulí a rajčaty a listovým špenátem, boloni – moučné smažené placky plněné zeleninovou směsí nebo mantu – pirohy plněné mletým masem, a jiné dobroty. V nabídce nápojů byste však marně hledali alkohol, neboť ten muslimové nepijí.
Novomanželé společně rozkrajují dort. Mezi dezerty nikdy nechybí molida – typický svatební zákusek, který se náročně připravuje několik hodin. Typickým prvkem svatby jsou i mandle obalované cukrem (noql), které novomanželé po obřadu rozhazují mezi svatebčany.
Večer v domě ženicha rozvazuje nejbližší mužský příbuzný nevěstě svatební šerpu. Vyjme z ní prsten, který navleče dívce na prst. Druhý den ráno ukáže novomanželova teta prostěradlo z novomanželské postele se skvrnami od krve, aby tak potvrdila nevěstinu nevinnost. Po několika dnech nastává poslední fáze svatby, kdy je každému prezentováno věno a dary ženicha nevěstě.
Existuje mnoho tradičních zvyků, které se pojí se vstupem novomanželů do jejich nového domova hned po sňatku. U vchodu do domu je obětováno zvíře (ovce nebo koza). Tímto aktem se má zajistit budoucí prosperita v životě páru. Dalším obvyklým afghánským posvatebním zvykem je to, že nevěsta zatluče do dveří domu hřebík. Tato zvláštní tradice má utvrdit sílu nového manželství. Mezi další tradiční rituály patří kolaudační oslava po několika dnech manželství, na které se sejdou blízcí rodinní příslušníci a přátelé, aby tak dali novomanželce najevo svou přízeň.
Ráno po svatbě přinese rodina nevěsty snídani do domu ženicha. Současným trendem je přinést raději oběd než snídani. Nashtaye sestává z velmi chutných afghánských jídel.
Takhjami se obvykle slaví týden po svatebním obřadu. Hosté přijdou pozdravit novomanžele, přinesou jim dárky a popřejí jim vše nejlepší v novém životě. Tou dobou se nevěsta stává plnohodnotným členem rodiny ženicha, ne jen pouhým hostem. Nevěsta přichází se vším, co potřebuje, aby mohla začít život v novém domově (věno). Věno může zahrnovat ložní prádlo, oblečení, bytové doplňky atp.
Afghánistán, který je islámskou republikou řídící se právem šaría, umožňuje polygynii. Afghánští muži si mohou vzít až čtyři manželky, jak to připouští islám. Muž musí se všemi svými ženami zacházet stejně; bylo však hlášeno, že tato nařízení jsou dodržována jen zřídka.
Ve skutečnosti tu žádné oslavy narozenin nejsou zvykem. Existují jen jednorázové oslavy, jako je například „oslava kolébky“, na kterou Afghánci zvou přátele a rodinu – většinou ženy – u příležitosti nové postýlky dítěte. Afghánci říkají: „Ve tvém životě je jen jedna skutečná oslava, takže než vyrosteš, až do tvé svatby žádná oslava nebude.“
Velkým problémem jsou v Afghánistánu dětské sňatky. Jejich počet roste spolu s chudobou poté, co se vlády v Afghánistánu zmocnilo hnutí Tálibán. Dětský fond UNICEF uvedl, že má důvěryhodné zprávy o zoufalých rodičích, kteří za peníze nabízejí na vdávání i dívky staré pouhých 20 dní. Když slyším tyto příběhy, láme mi to srdce.
Rodiny prodávají své dcery, aby nemusely živit tolik hladových krků a aby dostaly peníze, které se obvykle pohybují mezi 500 a 2000 dolary. Dívky jsou nuceny do sňatků i proto, aby rodiny zaplatily své dluhy. Znám jednu rodinu, která takto dala majiteli domu svou devítiletou dceru, když neměla na nájem. V severozápadním Afghánistánu nechal jistý muž svých pět dětí v mešitě, protože je nedokázal uživit. Tři dívky, všechny podle všeho mladší 13 let, byly ještě téhož dne vdané. Dětský fond UNICEF uvedl, že zahájil program finanční pomoci, aby snížil riziko hladu a dětských sňatků. UNICEF se také spojil s náboženskými vůdci, aby zastavili obřady, při kterých jsou nevěstami nezletilé dívky. Islámské právo šaría, kterým se Tálibán řídí, nestanovuje pro sňatky minimální věk. Před nástupem Tálibánu byl nejnižší věk pro vstup do manželství 16 let, rozšířené však byly i svatby podstatně mladších.
Radikální hnutí Tálibán v Afghánistánu znovu vládne od roku 2021. Hnutí měsíc za měsícem potvrzuje, že se příliš nezměnilo. Jeho současný systém vládnutí připomíná ten, který tu byl před více než 20 lety. Poskytuje azyl teroristům, porušuje práva žen, kterým brání ve vzdělávání a zavádí svou vizi vlády islámu. Tálibán původně sliboval, že bude umírněnější a bude respektovat práva žen a menšin. Namísto toho však proti právům a svobodám přísně zakročil. Ženy mají zakázaný vstup do parků, zábavních center, tělocvičen a většiny zaměstnání. Mají příkaz zahalovat se od hlavy k patě. Dívkám je zakázáno chodit do školy po absolvování šesté třídy. Existují také omezení týkající se hudby a médií. Zemi mezitím ničí ekonomická krize, nezaměstnanost a hlad. Mnozí místní obyvatelé Afghánistán opustili ještě v době, kdy to bylo možné. Ti, kteří takové štěstí neměli, mají pocit, že se vrátili do minulosti. Přesto bojují s náročnými podmínkami, aby uživili své rodiny a nevzdávají se.
Mise OSN v Afghánistánu uvádí, že devět z deseti žen v této zemi zažije fyzické, sexuální nebo psychické násilí ze strany partnera. Rozvod je však často větším tabu než samotné zneužívání a místní kultura zůstává k ženám, které se rozcházejí se svými manžely, nemilosrdná.
Afghánská mládež, často označovaná jako „generace 11. září“, protože se narodila po americké intervenci, kdy byla v roce 2001 svržena vláda Tálibánu, je zmítaná mezi tradičním a moderním životním stylem. V zemi, která ignoruje sexuální výchovu a sexuologii považuje za západní výmysl, tvoří více než 60 procent obyvatel lidé mladší pětadvaceti let. Svatba je pro ně zpravidla jedinou možností, jak ukojit sexuální touhu, protože jiné formy vztahu mezi opačnými pohlavími jsou zakázány. Mnoho mladých si však finančně náročnou svatbu nebo drahé věno nemůže dovolit.
Podle některých expertů není bez souvislosti frustrace ve věku bouřících se hormonů na jedné straně s výbuchy násilí, které pravidelně otřásají zemí, na straně druhé. Sexuální problémy často vyvolávají domácí násilí nebo polygamii. Afghánské ministerstvo zdravotnictví otevřelo v Kábulu několik klinik pro mladé, kteří se zde mohou odborným poradcům svěřovat se svými problémy, včetně těch sexuálních. Navštěvuje je mnoho žen a tento projekt se jeví jako úspěšný.
Zdroj: Medium.com, about-afghanistan.com, Fensti.freehostia.com, autorské dílo