Beru si Albánce: I přes to, že ji muž týral a podváděl, nemá žena právo na rozvod. Přijde i o svou vlastní rodinu

Albánské svatby byly vždycky jedinečné! V současnosti se na některé albánské svatební tradice zapomnělo, změnily se nebo zmodernizovaly. Většina Albánců jsou muslimové, ale žije zde i mnoho křesťanů. V důsledku toho se svatební rituály a oslavy budou lišit v závislosti na náboženství, k němuž se nevěsta a ženich hlásí. Žijí zde i lidé, kteří se nehlásí k žádnému náboženství. Přestože jejich svatby nectí specifické náboženské tradice, stále se s nimi pojí spousta lidových zvyků. Sekulární Albánci se mohou ženit a vdávat civilní formou a přidávat nebo ubírat různé rituály, aby svou svatbu přizpůsobili svým představám. Já jsem se setkala s dívkou, která odešla ze své země, z Albánie, protože nechtěla žít život, jaký tam žijí jiné ženy. Chtěla v životě dosáhnout něco víc. Spřátelily jsme se a několikrát jsem navštívila i její rodnou Albánii. Z jejího vyprávění jsem se dozvídala o tom, jak je to v její domovině se svatbami, postavením žen v rodině a životem obecně.

Dašúria

V Albánii neznamená manželství jen svazek dvou jednotlivců, ale i splynutí rodin a komunit. Svatba je rituál setkání rodin a oslava spojení jejích členů, vyvolávající pocity radosti a slavnostnosti, které jsou hmatatelné v každém aspektu obřadu. Jednou z nejvýznamnějších albánských manželských tradic je „dašúria“ neboli koncept skutečné lásky.

V albánské kultuře je láska považována za čistou a posvátnou a je velmi ceněno najít si životního partnera, který ztělesňuje hodnoty lásky, respektu a oddanosti.

Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ, Okolí Prahy

Show property

Významným aspektem albánských svatebních tradic je důraz na komunitní angažovanost. Svatba není jen soukromou záležitostí páru, ale společnou oslavou, na které se setkávají přátelé, rodina a dokonce i celá vesnice. Od přípravy svatební hostiny až po účast na tradičních tancích a písních se komunita aktivně podílí na tom, aby byla svatba nezapomenutelnou a radostnou událostí.

V poslední době pronikly i do albánských svatebních tradic tradic moderní vlivy. Mladá generace začleňuje do svých svateb současné prvky, jako jsou svatby v různých destinacích, osobní sliby a jedinečná svatební témata, přičemž však stále přetrvává respekt k základním hodnotám lásky, rodiny a komunity.

Připravte se na týden oslav

Oslava pravé albánské svatby započne už týden přede dnem svatebního obřadu, kdy nevěsta a ženich podepíší právní dokumenty a vymění si sliby. Během tohoto týdne obě rodiny hodují a baví se odděleně i společně, navzájem se navštěvují, vyměňují si dárky, baví svatební hosty. Před samotným svatebním obřadem se konají dvě samostatné oslavy.

Nastávající nevěsta slaví od pátku do neděle, kdy se u ní vystřídají přátelé a nejbližší rodina. Budoucí ženich se svou rodinou přijde na partnerčinu oslavu v sobotu večer, zdrží se však maximálně čtyři hodiny, během kterých proběhne krájení dortu a první tanec. Ženich pak odejde a svou předsvatební oslavu uspořádá v neděli. Dnes už se však od této tradice upouští.

Nevěsta se obvykle přestěhuje ze svého rodného domu do domu svého manžela a jeho rodiny. Během tohoto rituálu, při němž ji vyprovází její rodina, zvyk vyžaduje, aby nevěsta usedavě plakala na znamení smutku, že opouští rodný dům. Některé nevěsty proto používají triky, jak pláč vyvolat, například si potírají tvář cibulí nebo mají v kapsách citrony, jejichž šťáva jim pak umožní plakat celé hodiny.

Církevní nebo jakýkoli jiný oficiální sňatek se koná až po těchto dvou oslavách.

Specifické dárky

Hlavní roli mezi dary na albánské svatbě hrají peníze, ale můžete se setkat i s jinými typickými dary a dárky. Ženich například své nevěstě kromě zásnubního prstenu obvykle daruje i pocukrované mandle a zlatou minci jako symboly jeho lásky a věrnosti.

Květiny

Další tradicí je, že nejmladší chlapec z ženichovy rodiny předá nevěstě kytici květin. Přestože jsou tyto kytice rozmanité, často obsahují vlčí mák. Jelikož jsou vlčí máky albánskou národní květinou, je toto gesto symbolem jednoty a zároveň projevem národní hrdosti a respektu.

Albánské svatební šaty

V moderním Albánii si nevěsty mohou na svatbu obléci jak tradiční svatební kroje, tak i bílé svatební šaty západního stylu. Obě varianty jsou oblíbené. Albánské nevěsty se na oficiální civilní nebo náboženský obřad velmi často oblékají do bílých svatebních šatů a na méně formální svatební hostinu se převlečou do propracovaných tradičních oděvů. Ženy také volí lidový kroj pro setkávání s rodinnými příslušníky a přijímání jejich gratulací druhý nebo třetí den po svatbě. Vzhledem k tomu, že albánské svatby obvykle trvají více než jeden den – někdy až týden, potřebuje nevěsta pro tak dlouhou oslavu hned několik svatebních outfitů.

Hovoříme-li o tradičním svatebním oblečení albánských žen, velmi záleží na regionu země, neboť každá část Albánie má své vlastní tradice oblékání a typické lidové kroje. Tradiční svatební oděv však nejčastěji sestává z halenky nebo košilky vyrobené z tenké látky a zdobené krajkou, závoje, který je velmi bohatě zdoben zlatými výšivkami a různými ozdobami (možná nejkrásnější kousek albánského lidového svatebního kroje), dlouhého kabátu bez rukávů, který slouží i jako korzet a zakrývá poprsí, jelikož košilka pod ním bývá poloprůsvitná, krátké a přiléhavé padnoucí vesty a velmi zdobených nabíraných kalhot nebo sukně.

Líbánky

Novomanželé nemusí na své romantické líbánky dlouho čekat. Jakmile jsou oddáni a stmelí svou lásku prvním tancem, odeberou se nevěsta a ženich na svatební cestu. Koncept líbánek má také temnou stránku. Má svůj historický původ v dobách, kdy byly nevěsty doslova unášeny z domova a bylo potřeba, aby uplynul dostatek času, než jejich rodiny odvolaly pátrání. Časem se tento koncept zritualizoval a v dnešní době se samozřejmě předpokládá, že si novomanžel odvede svou nevěstu pouze se všeobecným souhlasem. Fráze „medové týdny“ (tedy líbánky) pochází prý od vikingů, kteří v prvním měsíci manželství pili med, aby podpořili šance na otěhotnění. Zajímavostí je, že stejný účel měla plnit i anglická tradice, podle níž měla novomanželka nosit spodní prádlo ženy, která už porodila!

Tradiční tance

Albánci mají spoustu tradičních svatebních tanců, kterých se obecně účastní všichni svatební hosté. Nejdůležitější tanec zahrnuje tuny peněz a od hostů se očekává, že při něm zasypou nevěstu a ženicha bankovkami. Peníze rozházené po zemi rozhodně nesbírejte, všechny jsou pro nevěstu a ženicha.

Pronájem bytu 3+kk - Praha 1 - 108, Praha 1

Show property

Pro ženicha je vyhrazen další tradiční tanec se zapáleným bílým bavlněným kapesníkem, který musí hořet během celého tance. Je to symbol spojení nevěsty a ženicha a primárně vyjadřuje, že ženich přebírá péči o nevěstu. Mezi další populární tradice patří albánský kruhový tanec zvaný „valle“, při kterém hosté tančí v kruhu ruku v ruce a slaví tím spojení páru, nebo „kaba“, temperamentní tanec s meči, které jsou rovněž běžnou součástí albánských svatebních oslav. Nedílnou součástí albánských svateb je i tradiční albánská hudba, jako například „iso-polyfonie“, jedinečná forma vícehlasého zpěvu.

Svatební doprovod nevěsty

V oficiální svatební den obdrží nevěsta požehnání od svých rodičů a několik příbuzných ženicha přijede k ní domů, aby ji odvedli na svatbu. Ženichův svědek přinese nevěstě svatební boty a sladkosti. Malý průvod ji doprovází na místo konání obřadu, zatímco ženichovy příbuzné (nazývané „krushqit“ neboli „služky ženicha“) předvádějí tradiční zpěvy a tance. Členkami doprovodu je obvykle 10 nebo více ženichových služek. Do domu nevěsty přijíždějí krásně zdobenými auty. Hlavní auto je pro pár, ostatní pro svatební hosty. Nevěsta a ženich jedou v prvním autě a za nimi následuje auto s albánskou vlajkou.

Nevěsta odchází se slzami, přichází se střelbou

Nedílnou součástí albánského svatebního obřadu jsou zbraně. Nelekejte se, pokud uslyšíte rachot střelby.

Střelba ze zbraní je jednou z nejdůležitějších albánských svatebních tradic. Když nevěsta odchází z domu rodičů, usedavě pláče spolu se svou rodinou. Loučí se, protože od nynějška bude bydlet v jiném domě. Když novomanželka přijde do domu manžela, přivítají ji mužští příbuzní manžela oslavnou střelbou do vzduchu. Vyjadřují tím radost z příchodu nového člena do rodiny.

V minulosti bylo rozrůstání rodiny důležité. Nový člověk znamenal další pracující ruce a nová žena byla tou, která pro rodinu přivede na svět další členy. Tradice oslavné střelby se udržuje dodnes. U dveří manželova domu očekává svou novou snachu i jeho matka. V rukou přitom drží chléb a med. Nabídne nevěstě kousek chleba s medem, čímž vyjadřuje přání, aby novomanželé měli bohatý a sladký společný život.

Peníze v botách

Vzpomínáte si na malého chlapce, který dává nevěstě květiny? To není jeho jediný úkol v rámci svatebních rituálů. Když nevěsta přijde k ženichovi, vyzuje si střevíce, které od ní převezme malý chlapec (tento rituál má hluboký význam spojený s pověrami o svatebních botách – nesmí se jich dotknout nikdo kromě malých dětí).

Albánské nevěsty si do svatebních střevíců uschovávají peníze, takže chlapec je za svou asistenci placený. Později, během svatební hostiny, sedí tentýž chlapec na kolenou nevěsty, aby jí do budoucna přinesl štěstí a syny.

Věno

Stejně jako v mnoha jiných tradičních kulturách bylo i v Albánii zvykem, že rodina ženicha musela rodině nevěsty zaplatit věno. To však je do značné míry symbolické a nezahrnuje skutečné peníze. Namísto toho se dává věno v podobě drahých látek a užitečných věcí, které se nevěstě v novém domově budou hodit.

Nevěsta a budoucí tchyně spolu jedí sladkosti

Jídlo doprovází celé je na albánských svatbách nezbytností, ale jeden z nejsladších zvyků spojených s jídlem probíhá mezi nevěstou a tchyní. Tyto dvě ženy spolu jedí chléb a med, aby zpečetily začátek svazku.

Rituál má dva aspekty. Prvním je, že společné lámání chleba přináší do vztahu novou úroveň intimity. Druhým je samotný med, který symbolizuje, že je důležité být k druhému sladký a laskavý. Oproti mnoha jiným albánským svatebním rituálům tento zahrnuje jen jednoduché jídlo a pouze dva účastníky.

Jídlo má v albánských svatebních tradicích zvláštní význam, přičemž podstatnou součástí oslav jsou bohaté hostiny. Během svatebních hostin se často podávají tradiční albánská jídla, symbolizující hojnost, prosperitu a pohostinnost, jako je například „tavë kosi“ (zapékané jehněčí s jogurtem) a „flija“ (vrstvené palačinky).

Pověry

K albánským svatebním tradicím patří i různé pověry, jako je například „svatba panenek“, při které se panenky oblečené jako nevěsta a ženich umisťují do postele páru, aby přinesly štěstí a plodnost.

Další zajímavou tradicí je obřad „krevati“ neboli zdobení postele, při kterém je svatební lože nevěsty a ženicha ozdobeno symbolickými předměty, jako jsou obiloviny, květiny a mince, aby požehnaly jejich spojení plodností, prosperitou a štěstím.

Albánci si potrpí na luxus

Albánci si potrpí na luxus, čehož si lze všimnout na jejich oblečení. Všichni nosí značkové tenisky, trička, brýle, kabelky. O pravosti, resp. nepravosti jejich kousků nebudeme polemizovat.

Touha po luxusu je viditelná i na silnicích. Běžně se vám může stát, že stojíte v dopravní zácpě obklopeni Mercedesy. Tato značka aut je velmi populární a rozšířená po celé zemi. Legenda praví, že většina těchto aut je kradená, ale jako řadový turista se tím vůbec nemusíte zatěžovat, pokud si půjčíte auto, bude dostačující „zplnomocnění“ ve formě smlouvy. Albánci nejsou dvakrát spolehliví řidiči, není nic neobvyklého, že pokud se naproti sobě v autě potkají dva bratranci, promluví si a až potom se jede dál. Stejně tak místní řidiči autobusů si rádi povypráví místní drby, zapálí si cigaretku a teprve poté pokračují v cestě. Hrozivým troubením a používáním nevhodných gest si nijak nepomůžete.

Převažuje patriarchát

I přes značný pokrok, který se udál ať už za komunistické diktatury, nebo za poslední roky „demokracie“, je Albánie stále silně patriarchální společností. Čím je člověk v zemi déle, tím je to zjevnější. Při procházce většími městy jako Tirana nebo Skadar to není patrné. Ženy chodí odhalené, zahalených muslimek je tu asi tolik jako ve slovenské Bratislavě, vysedávají v kavárnách a restauracích, pracují, studují a pokud se s nimi dáte do řeči, nenarazíte na žádnou bariéru. Rozdíl jsem pocítila, až když jsem opustila Tiranu. A to, že jiné to často není ani v Tiraně, jsem zjistila až od svých albánských známých. Během cesty stopem do Mirdity jsme měli to štěstí, že nás jeden řidič vzal k sobě domů, kde se shodou okolností konala svatba.

Oslavy jsou nejdůležitější. Albánci za ně často utrácejí ohromné peníze a závěrečná svatební párty bývá přehlídkou kýče a luxusu. My jsme se ale zúčastnili skromnější oslavy, která se odehrávala dva dny před hlavní oslavou a jen s ženichovou rodinou.

Ženy byly částečně separovány, takže oslavy se zúčastnil pouze můj přítel. Když se vrátil, s úžasem mi vyprávěl, co se ten den dělo. Přivítala ho (zřejmě) nejstarší žena rodiny. Ta seděla spolu s dalšími staršími ženami (lišily se oblečením – byly celé v černém a na hlavě měly speciální šátek nebo čepec) na zvláštním místě a zábavu pouze sledovala. Kromě dětí se s nimi setkala a povídala jen jedna dívka, a to podle mě proto, že byla svobodná, resp. nenápadně nabízená ke vdávání. Ale můžu se mýlit.

Vrchol byl, když muže svolali do domu, kde je čekala slavnostní večeře. Tu samozřejmě připravily ženy, ale ani jedna z nich neseděla s muži u stolu. Byli tam jen dospělí muži. Že to není náhoda se nám s partnerem potvrdilo další den u jiné rodiny. Byl to manželský pár kolem 60 let, měli u sebe dvě vnučky do 10 let. Byli jsme pozváni k večeři, ale opět jsme večeřeli jen my a pán domu. Paní nám jen servírovala jídlo. Když jsme se ptali, proč si nedá s námi, řekla, že ona s děvčaty už jedla v kuchyni. Když jsme později už jen popíjeli rakiji, paní si dovolila k nám přisednout, nalít si na dno skleničky a připít si s námi. Rozdíl byl ještě více zřejmý. Nepřisedla si však přímo k nám a odsunula si židli asi půl metru od stolu, u kterého jsme seděli. Jak jsem se později dozvěděla, takhle je to obvyklé ve většině albánských rodin.

Nejděsivější je budování vztahů

I ve větších městech a přilehlých oblastech je běžným jevem, že před střední školou postávají muži a pozorují dívky. Když se jim nějaká zalíbí, nic neřeší, jdou rovnou za její rodinou a vyjednají sňatek. Často se to týká i 15letých dívek. Ty pak nemají moc na výběr a musí se podvolit. Dokonce jsem slyšela i příběh, kdy chtěla učitelka takto vdát svou žákyni za svého bratra.

Nerovnoprávné je i postavení žen v sexuálním životě. Zatímco muži je de facto dovoleno mít před svatbou více žen, dívka musí zůstat pannou. Pokud je pak v posteli „špatná“, manželovi se dokonce více či méně tolerují milenky. Tuto potupu (a případné pohlavní choroby) pak musí snášet žena.

Ovšem ne všechna manželství začínají dohodou bez ohledu na názor dívky. I zde se randí, často však za zády rodičů. V konzervativnějších oblastech je běžné, že pokud rodiče zjistí, že jejich dcera má přítele, automaticky ji nutí do zásnub. V případě, že by se rozešli, byla by to hanba pro celou rodinu a vina za rozpad vztahu by beztak padla na dívku – určitě mu byla nevěrná. Takové je mínění o mladých dívkách. Jako strážci „morálky“ se pak chovají i bratři dívek, kteří sice sami přítelkyně mají, ale sestrám brání mít jakýkoli vztah. Proto chce-li mít dívka vztah, musí to utajit před celou rodinou a nejlépe i přáteli, aby se nedostala do řečí.

Od starověkých tradic k moderním trendům

Albánské manželské zvyky s kořeny, které sahají staletí do historie, zakotvují hluboce zakořeněné hodnoty rodiny, komunity a lásky, které jsou v albánské kultuře uznávány a ctěny. Jednou z nejstarších a nejcennějších tradic v albánských manželských zvycích je koncept „besa“, tedy kodex cti, který stanoví důležitost dodržování slibů a zachovávání loajality.

Podle tradice, jakmile muž požádá svou milovanou o ruku, musí požádat o souhlas jejího otce a získat jeho „besa“ neboli požehnání předtím, než budou moci zásnuby pokračovat. Tento starodávný zvyk podtrhuje význam rodinného souhlasu a respektu v albánských manželstvích.

Dalším zajímavým aspektem albánských manželských zvyků je dohazování, které má v mnoha částech Albánie dlouholetou tradici. Dohazovači, známí jako „shokë të mirë“, byli respektovanými členy komunity, kteří pomáhali rodinám najít vhodné protějšky pro jejich syny a dcery na základě faktorů, jako je rodinný stav, pověst a kompatibilita. Zatímco moderní trendy se posunuly směrem k individuálnější volbě manželského partnera, v některých venkovských oblastech Albánie stále převládá dohazování, což moderní době dodává nádech tradice.

V posledních letech jsou albánské manželské zvyky ovlivněny také novými trendy, přičemž mnohé páry se rozhodly pro modernější svatební obřady a oslavy. Svatby v západním stylu v honosných sálech, s propracovanou výzdobou a módním oblečením jsou mezi albánskými páry stále populárnější, zejména v městských oblastech.

Albánská kultura a manželství jsou pokladnicí zvyků a tradic, které se dědí z generace na generaci. Od starověkých zvyklostí, které prošly zkouškou časem, až po moderní trendy, které odrážejí měnící se dobu, jsou albánské manželské tradice odrazem lásky k rodině a smyslu pro komunitu jakožto hluboce zakořeněných hodnot v místní kultuře.

Vzpoura bez naděje

Potupa rodiny je tou nejhorší věcí, která se může stát. Je lepší nemít v rodině dívku, která pošpinila čest rodiny, než nést tíhu hanby (i když některé tragické rozměry již naštěstí mizí). Jakákoli vzpoura proto nemá naději. Sexuální výchova ani antikoncepce neexistuje. Když zde chtěli američtí dobrovolníci něco takového zavést, vyvolalo to masivní odpor. Důsledek? Sex bez ochrany, obrovské množství často neodborných potratů, k nimž dívky nutí i vlastní rodiny a následné vyhození z domova. Na severu země je několik záchytných míst, kde dobrovolníci pečují o takovéto dívky, případně o jejich děti, pokud nešly na potrat.

Druhým extrémem jsou dívky, které odejdou z horské vesnice studovat do Tirany a rázem se zde stanou cenným artiklem. Nemohou se nabažit svobody a často chodí i s více muži najednou. Protože „vždyť se mu líbím“. Neumí odlišit plytké lichotky od skutečné náklonnosti a často to pak má tragické důsledky, v lepším případě končící zlomeným srdcem. A mnohé jsou vedeny k tomu, že láska ani není důležitá. Důležité jsou peníze a podle toho si vybírají partnery. A podle toho později vypadají jejich vztahy.

Pokud se žena náhodou rozhodne pro rozvod, může čekat, že ji rodina vydědí a bude ji pomlouvat celé město. Společnost se zásadně staví na stranu muže, i když je více než zřejmé, že ji podváděl a týral. Verze ženy nikoho nezajímá. Pokud chce dívka jít jinou cestou, zatímco její rodina se chce držet tradic, může se pokusit o vzpouru, ale ztratí vše, k čemu byla od mala vychovávána jako k základní a nejcennější hodnotě. Ztratí svou vlastní rodinu.

Sociální situace není jednoduchá

Ve městě si lidé najdou práci dříve, ale pokud ji ztratí, mají velké problémy se živobytím. Na venkově si obyvatelé vypěstují některé plodiny, zeleninu, obilí a chovají domácí zvířata. Jejich příbytky jsou velmi prosté, často jsou to jen jedna-dvě skromné místnosti. Na venkově je velký problém získat placené zaměstnání. Usedlíkům tak chybí finance na zdravotní péči nebo na zajištění vzdělání pro své děti. Celkově je úroveň školství a vzdělání velmi nízká. Mnozí rodiče sami neumí číst ani psát a nejsou schopni pomoci se vzděláváním svým dětem.

V nejtěžší situaci jsou mladé rodiny s více dětmi. Neexistují žádné rodinné přídavky. Nezaměstnanost je vysoká. Mají problémy s přežitím, nemají věci pro děti do školy. Spousta mladých odchází za hranice. Pokud se jim podaří najít práci, posílají domů peníze a takto podporují své příbuzné.

Nejčastěji odcházejí do Itálie, Anglie, ale i do jiných evropských zemí, aby zlepšili situaci své rodiny. Albánské rodiny v rámci svých možností chovají kvůli obživě domácí zvířata a loví ryby. Chybí jim však finance ke studiu svých dětí, neumí jim zajistit školní pomůcky, ani doučování. Vysoká negramotnost rodičů a nízká úroveň škol přispívá také ke špatným školním výsledkům u dětí.

Albánci žijí poklidněji než jiné národy

Při naší cestě do Albánie jsem měla pocit, že Albánci nejsou tak vystresovaní jako my. Žijí pro přítomnou chvíli, méně se rozčilují. Je zde větší soudržnost rodin a méně ekonomických kalkulací, umí přijmout více dětí v rodině. Jsou tu však i negativní jevy. Albánci jsou možná méně snaživí. Zatímco děti a ženy těžce pracují na poli a v domácnosti, muži pracují méně. Tíha péče o rodinu je tak na ženě. Často se stává, že dívce vybírá manžela otec nebo strýc. Pokud se muž o svou manželku nestará, rodiče nebo příbuzní situaci řeší. Mnohdy však extrémně. Stále zde funguje krevní msta. Muži ji považují za způsob k hájení cti rodiny. Státní orgány ji oficiálně neuznávají, avšak s jejím důsledným potíráním se - lidově řečeno - nepřetrhnou. Už jen proto, že postižené rodiny ji nikde nehlásí. Vendeta je zkrátka v určitých kruzích stále živým pravidlem zločinu a trestu. Albánci říkají, že rodina je nejdůležitější.

Starodávný kodex krevní msty

Albánská společnost je někdy vykreslována jako násilnická kvůli jejím tvrdým kulturním normám, jako je krevní msta. Tento zvyk pochází z 15. století a je znám jako kanun leke dukagjiniho. Tato praxe se stejně jako v jiných horských a odlehlých komunitách,jako je Černá Hora, Kosovo nebo oblasti na Kavkazu, vyvinula jako způsob ochrany rodin při absenci silného centrálního státu.

Na rozdíl od konceptu „oko za oko“ se krevní msta nemusí nutně zastavit u jediného aktu odplaty, ale může pokračovat celé generace, dokud na jedné straně nezůstanou žádní mužští členové rodiny. I v současnosti ovlivňuje toto staré zvykové právo životy mnoha Albánců bez ohledu na to, jestli jsou křesťané nebo muslimové. Kanun dává rodině zabité osoby právo na krevní mstu. To znamená, že může beztrestně zabít vraha nebo kteréhokoli mužského člena jeho rodiny. Často to pokračuje až do takových krajností, dokud nebudou zabiti všichni muži v obou rodinách.

Vraždy na základě krevní msty se v Albánii nazývají gjakmarrja, doslova „braní krve“ – jde o středověký zvyk, i když někteří historici tvrdí, že jeho kořeny sahají až k době bronzové. Za dob komunismu byl tento zvyk prakticky vykořeněn, s návratem demokracie se však vrátila i krevní msta a s ní i mnoho dalších aspektů zvykového práva. I v současné době ovlivňuje toto staré zvykové právo na životy mnoha Albánců bez ohledu na to, zda jsou křesťané nebo muslimové, především v rodině, manželství, při náhradě škody nebo chování ve společnosti.

Kanun sice oficiálně zakazuje zabíjení žen, dětí a starců, v praxi se na to však nebere velký ohled, zejména v případě, kdy jde o děti mužského pohlaví. Proto jsou někdy i celé rodiny odsouzeny k uvěznění ve vlastním domě. V současnosti je tento zvyk už pomalu na ústupu, někde jej však přísně dodržují. Ve skutečnosti nabízí kanun tři způsoby, jak odčinit vraždu: vyplacením peněz rodině zesnulého, zajištěním odpuštění církve nebo zabitím vraha. Jedinou dobou, kdy krevní msty ustaly, byla vláda komunistického diktátora Envera Hodži. Po jeho smrti a konci režimu se tradice msty vrátila.

Zmíním jeden příklad. V jednom z venkovských domů bydlí muž jménem Gjovalin. Lépe řečeno, je v něm uvězněn. On ani jeho dva synové už čtyři roky nevycházejí ven. Odváží se nanejvýš do zahrady. Bojí se totiž o vlastní životy. Událost, která navždy poznamenala jejich budoucnost, se odehrála v roce 2004. Gjovalinův bratr odešel pást ovce, když na cestě potkal kamaráda. Silácké řeči vyvolaly mezi vznětlivými mladíky hádku, při níž prý kamarád zaútočil na Gjovalinova bratra nožem. Ten mu ho v sebeobraně vytrhl a uštědřil mu dvě bodné rány. Oběť ještě odešla sama, ale po několika hodinách zemřela. Policie vraha zatkla poté, co celou událost sám nahlásil. Dodnes sedí za mřížemi. Příběh Gjovalina a jeho bratra však zdaleka nekončí. Právě naopak: podle pravidel kanunu, starého albánského zvykového práva, je rodina oběti oprávněna pomstít se krví na mužském členu klanu, ze kterého pochází vrah. Jen tak se jí navrátí ztracená čest. Není přitom podstatné, že viník si trest odpykává v cele. Rok po nepříjemné události se Gjovalin s rodinou přestěhoval do Kirasu ve Skadaru. V obydlí se totiž krevní pomsta odehrát nemůže. Jsou nedotknutelná. Tak to alespoň stanoví kanun.

Tradice albánských panen

S dávnou albánskou minulostí se pojí mnoho tradičních zvyků, které se zformovaly během staletí evropských dějin. Mezi některými ženami žijícími v téměř nepřístupných horách severní Albánie byla například donedávna živá archaická a značně neobvyklá tradice. Ženy označované názvem „burneša“ se zde totiž zcela zřekly sexuálního života a žily jako muži. Tyto „zapřísáhlé panny“ chodily ostříhané nakrátko, nosily kalhoty a v hospodách popíjely kořalku spolu s muži. Podle starých kmenových zákonů nemohly být takové ženy terčem urážlivých poznámek ze strany mužů a ve vesnici měly stejné postavení jako představitelé „silnějšího“ pohlaví. Cena jejich života byla například vyvážena šesti měšci zlata nebo dvanácti býky, jak je tomu u mužů. „Normální“ vesničanky, tedy ženy splňující všechna „ženská kritéria“ tohoto podivuhodného horského albánského společenství, bylo přitom možno vykoupit za pouhých šest býků.

13.3.2023 zemřela na infarkt 70letá Diana Rakipi, jedna z posledních žen, které v Albánii žily jako muži. Stát se burneší bylo v tradiční albánské společnosti jedinou možností, jak získat svobodu. Tyto ženy přísahaly, že budou žít v celibátu. Na oplátku měly dovoleno pít, kouřit, klít a rozhodovat o sobě, ale také o důležitých záležitostech rodiny a komunity.

Postupně začaly tohoto práva využívat i ženy, které se nechtěly vdát, ale chtěly o sobě rozhodovat samy. Byl to také jediný způsob, jak uniknout dohodnutému sňatku. Rodiče své děti často zasnubovali ještě jako batolata, někdy dokonce i předtím, než je vůbec počali, když dvě rodiny dospěly k tomu, že se v budoucnu chtějí spojit manželským svazkem. Jedna z nejznámějších balkánských bojovnic za svobodu Tringe Smajli, která žila v letech 1880 až 1917 a bojovala proti nadvládě Osmanské říše v Albánii, rovněž přísahala panenství a stala se burneší. Teprve potom se přidala k rebelům, v mužských šatech a se zbraní v ruce. Doba se však změnila. I dívky z hor už běžně nosí kalhoty, studují, pracují, vydělávají peníze. Manžel už za ně nemusí rozhodovat. Přestože svět není pro muže a pro ženy stále úplně stejný, stará pravidla přestávají platit. Komunismus padl. Albánie se otevřela světu. Fascinující tradice žen, které se v tradičně patriarchální albánské společnosti zapřisáhly žít jako muži, vyplula na povrch. Koneckonců, pozornost přitahuje více věcí: nepřístupné hory, krevní msta, války drogových gangů a pašeráků zbraní. Do toho ženy, které se oblékaly jako muži, neboť se kdysi odmítly podvolit kánonu, podle něhož musely být ve svatební noc panny a později neměly v patriarchální společnosti právo rozhodovat vůbec o ničem. Mohly jen mlčet, sklánět hlavu, pracovat na rodinném hospodářství a poslouchat příkazy manžela. „Žena je jako pytel vyrobený tak, aby vydržel, dokud bude žít v domě svého manžela,“ zní údajně jedna věta z kánonu, starého šest set let, který shrnoval společenská pravidla v komunitách z nedostupných hor.

Zdroj: Ling-app.com, Weddedwonderland.com, Reachtheworld.org, Wedbuddy.com, Datingacrosscultures.com, Best-country.com, Weddingsallovertheworld.com, autorské dílo