Horolezec Radek Jaroš o smrtící atrakci jménem Everest. Při výstupech zažil halucinace, viděl mrtvolu a přišel o sedm prstů

Šerpové - jaká je jejich role?  

Šerpové jsou národnostní etnikum, kteří přišli z náhorních tibetských planin. Nyní žijí především v Nepálu a mají geneticky obrovskou výhodu při pohybu ve vysokých nadmořských výškách. Proslavili se jako výškoví nosiči právě při pomoci lidem o výstup. Šerpové budují základní tábor, staví výškové tábory, natáhnou lana, postaví stany, roznosí kyslík, celkové vybavení všem “nehorolezcům”. 

„Když jsem v roce 98 vylezl na Everest, tak jsme měli mrtvolu za stanem. Byla to víceméně už jenom kostra. Ale na ten pohled nikdy nezapomenu. Vykukovala lebka. Tehdy jsme jí říkali “vysmátý horolezec”, působila jakoby se usmívala. A my si z toho dělali srandu, protože jsme si nemohli dovolit žádnou úzkost ani paniku. Bylo to nesmírně obtížné, byl jsem z toho opravdu rozhozený.”

Další náročný moment na Everestu byl, když jsem bez kyslíku šplhal k vrcholu. Pohyboval jsem se na prahu vědomí. Vůbec jsem nevěděl co se děje kolem. Mohl jsem být pár metrů pod vrcholem a můj pud sebezáchovy mi velel se otočit, a to jsem taky udělal. Pak jsem si sedl pár metrů níž, abych se napil a nabral trochu síly na cestu dolů. Mezitím vyšplhal můj spolulezec a ten pocit, že tam nejsem sám, mi dal takový náboj, že jsme nakonec oba dva vrcholu Everestu dosáhli. 

Halucinace mě také potkaly při výstupu na Dhaulagiri, když jsem byl 200 metrů od vrcholu. Najednou jsem slyšel hlasy, přestože jsem tam byl sám. Tušil jsem, že bych vrcholu možná dosáhl, ale určitě bych se nevrátil domů. Znovu pud sebezáchovy a mazal jsem dolů. A to jsou ty zkušenosti, které sbíráte pouze pravidelným vrcholným lezením. 

Radek Jaroš se v roce 2012 vydal na náročnou výpravu na osmitisícový vrchol hory Annapurna. Během expedice se stala nešťastná událost, která zanechala trvalý otisk v jeho kariéře. Při sestupu z vrcholu došlo k omrzlinám jeho prstů na nohou. I přes velké úsilí a odhodlání dokázal Jaroš dosáhnout záchranného stanoviště a byl evakuován z hory. Kvůli omrzlinám však musel podstoupit amputaci sedmi prstů. 

„Hrálo tam roli více faktorů, vlhké boty, které ztratily izolační vlastnosti, můj spolulezec byl pomalý a já na něj musel hodně čekat, z toho důvodu mi otekly nohy. Výstup trval šest dní nonstop. Byli jsme na nohou v extrémních mrazech opravdu dlouho. Lezli jsme v extrémně špatném počasí, ostatní by to asi vzdali.“

Pokud byste mohl něco vzkázat budoucím horolezcům, co by to bylo?

Ať postupují pomalu. Od skal, které jsou v Čechách po Himaláje. Ať nikam nespěchají, protože každá etapa horolezectví je hezká. Jasně, že sen každého horolezce je vrchol, ale ten můžu pokořit, když projdu důkladnou přípravou. A ne v okamžiku, kdy jsem "nabušený" sportovec nebo boháč a řeknu si jeden den - jedu na Everest.