Upřímný rozhovor s Robertem Paulatem o lásce k rodině, o jeho vášni k cestování a jeho začátcích v modelingu. Ale také o tom, kde jsou hranice estetických úprav a co se mu na ženách líbí. Promluvil i o Prague Pridu, který probíhá tento týden.
Je to trošku mystifikace novinářů, protože moje babička byla šlechtična a máme v restituci celou Ledeč nad Sázavou včetně letohrádku, ale tam bydlela babička, já už jsem se narodil v Praze. Já jsem z Krče.
Ze začátku mě to velmi bavilo a bylo to něco, co pro mě bylo nové, co mi udělalo popularitu. Jelikož jsem ekonom, mám vystudovanou Vysokou školu ekonomickou, tak jsem věděl, že jednou to musím zpeněžit, tak jsem měl nápad, že vznikne značka „Český Ken“ a od toho se budovala moje klinika, která se jmenuje Can Clinic a dodnes, i když mi bude skoro padesát, tak musím říct, že ty klientky přijdou a chtějí se vyfotit s českým Kenem a mě to dělá dobře. Je mi čtyřicet pět let a pořád mě toto označení baví. Nedávno se mi stalo, že jsem přišel do vietnamského obchodu a ten Vietnamec mi říká, „vy vypadáte jako Ken a máte doma Barbie?“ Já říkám: „doma Barbie nemám, ale mám doma malého Kena.“
Je to osm let a jsme tři na světě, vlastně už jen dva, protože ten brazilský Rodrigo Alves se nechal přeoperovat na ženu, a pak je ten americký Justin Jedlica, který má všude ty implantáty a já jsem z Evropy. Byli jsme pozvaní na světovou show, kde se natáčí třeba „Kardashianky“. Krásně se tam o nás postarali, bylo velmi zajímavé vidět ty ostatní Keny, ti měli všechno udělané. Já jsem si tam připadal jak panic.
Přiznávám, mám plastiku nosu a před čtrnácti dny jsem podstoupil operaci spodních víček, jinak zbytek je můj a na to jsem byl pyšný, že jsem se dostal do Hollywoodu, protože kdo natočí nějakou show v Hollywoodu?
Já jako obyčejný kluk jsem se dostal na sedm dní do hollywoodských studií. Byla to neskutečná produkce, když to srovnám s českými produkcemi, tak to bylo doopravdy jako, když přijdeš na předávání cen Oscar.
Nedostal. Začínal jsem v osmnácti letech s modelingem, vypadal jsem jinak, ještě jsem se nestylizoval do role Kena. Nabídky tam byly, ale reklamní. Já nejsem dobrý herec, jsem spíš takový co mám na srdci, to na jazyku, to je ta moje upřímnost. Nemám rád povrchnost a to hraní by mě asi nebavilo, nerad se učím scénáře. Teď tady s tebou mluvím a vůbec jsem se na to nepřiplavoval, mě baví být spontánní.
V mém začátku tam byla ta přirozenost jako Simona Krainová, Pavlína Pořízková, Eva Herzigová, ty byly vybírané protože to byly zajímavé typy. Já jsem objel kus světa, pracoval jsem v Miláně, ve Francii, v Německu, hlavně tam, protože jsem katalogový typ. Mám odfoceno od kampaní na ručníky, až jsem se dostal na modelingová mola, kde jsem spolupracovat s Dolce&Gabbana. Je to tak, že dneska v Česku možná ten trend je, ale celosvětový trend tíhne k té přirozenosti. I v plastické chirurgii, takže všechno co se dělá nesmí být vidět. Musí to vypadat jako by ses tak narodila, jenom vypadáš lépe.
Prsa u „missek“ by měla být udělaná tak, že laik to nepozná.
Já poznám na každém vše, protože se od osmnácti let dívám na různé obličeje a analyzuji. Když se podíváme na 65letou Demi Moore, tak ta to má tak skvěle udělané, a to má jednu z nejtěžších operací, kde se jde opravdu na kost, takže tím pádem ten obličej má velmi dlouhou rekonvalescenci, protože tam se skoro učíš znovu mluvit, nemáš žádnou mimiku. Ale ten výsledek je ohromující. Teď je to i u Dary, byla pranýřovaná, ale podstoupila velmi složitou operaci. Byla nafocena velmi záhy po operaci, ale teď ten obličej začal znovu pracovat a ta holka vypadá o dvacet let lépe a pokud někdo říká, že ne, tak já jsem absolutně proti tomu.
Takže když se někdo rozhodne vypadat lépe a mladě, tak je to přece jeho volba. Takže se mi nelíbí, co se líbí v České republice, velké nafouklé rty a velká silikonová prsa nejsou trendem.
Jsou to hlavně prsa, ale nejen silikonová, ale také děláme modelaci prsou, děláme kombinovanou reokombinaci, což znamená, když praskne implantát, tak se vyjme a musí se znovu vložit. Plastická chirurgie není jen o tom se nechat zkrášlit, to nemám rád, ale miluji to když od nás odcházejí lidi a vidím ty šťastné lidi, kteří naberou znovu sebevědomí.
Teď je velkým trendem zmenšení stydkých pysků.
Jsou ženy, které mají geneticky velké stydké pysky, jdou na pláž a vadí jim to v plavkách, při cyklistice a my umíme doopravdy udělat krásné stydké pysky, které jsou úplně jako ve dvaceti letech. To samé - miluji operace očních víček, za třicet minut dovedeme upravit víčka, která jsou spadlá. A nemusí jít ani o šedesátileté klienty, máme třicetileté sportovce, že mžourají a za jeden týden se to oční víčko krásně vytáhne bez bolesti, protože my opravdu děláme bezbolestnou chirurgii. Prsa jsou teda trochu cítit. Jdeme trochu i dál a co se týče třeba toho Deep Plane Faceliftingu, ten právě podstoupila třeba Demi Moore nebo Brad Pitt, tam jsme se naučili techniky, že umíme vrátit obličej o dvacet let.
Ne ne, je to tak padesát na padesát. Muži chodí na víčka, pak je to liposukce. A teď máme velký trend i u žen dělat kontury čelisti. U mužů je trendem široká brada, mít ten úhel čelisti, což dělá muže maskulinním, ale nesmí se to přehnat. A ženy si dělají obličej do srdíčka, a dělá se to výplněmi, ne operací. Žena by měla mít obličej do diamantu, ne rovný, ale trošku do toho srdce. Toto dokážeme udělat během obědové pauzy bez rekonvalescence.
Ano, velmi často. Spousta klientů se mě ptá o kolik. Velmi záleží, máme dvě metody. Jedna je chirurgické zvětšení. V lokální anestezii se naříznou vazy u penisu a vytáhne se až o tři centimetry a nebo neinvazivní, tedy jak já rád říkám - během obědové pauzy bez rekonvalescence a tam se používá výplň kyseliny hyaluronové a stříkačkou se znecitliví penis a dá se tam ta kyselina. V přirozeném stavu je ten penis o tři centimetry větší, a v erekci to samé. Ale je to dočasné, třeba na dvacet čtyři měsíců. Ale dá se udělat i pernamentní výsledek. V tom případě musíme udělat liposukci a ten tuk přímo vstříkneme do penisu a to vydrží na 70 % celý život.
Kovářova kobyla chodí bosa. Já jsem pro ty zákroky s rychlou rekonvalescenci. Takže co bych si nechal udělat? Až budu ve věku Brada Pitta, kterému je šedesát, tak určitě půjdu do Faceliftu, abych se cítil stále mlád.
Používal jsem velmi intenzivně. Ale je to kontraproduktivní. Jsi na sociálních sítích, na seznamkách, upravíš se umělou inteligencí a vypadáš naprosto skvěle. A pak ani nikdo nevěří, že jsi to ty ve skutečnosti. Neříkám trošku se vylepšit, ale dělat ze sebe něco jiného, jinou identitu je vlastně špatně, pak se nemůžeš ani nikomu ukázat.
Nikdo mi nepomáhá. Malému byly teď tři roky. Když mi ho porodila surogátní matka, byl jsem u porodu, přestřihl jsem pupeční šňůru a hned jsem měl Andrease na sobě. Tím pádem mám Andreáska od první minuty a doopravdy po 72 hodinách mě propustili z Podolí, já přijel domů, kde nebyl nikdo, ani sestra, ani chůva, moje maminka měla zdravotní problémy a byla daleko a můj otec to samé. Byl jsem na malého absolutně sám a do teď nemám chůvu, jsem sám a Andreásek začal chodit před třemi měsíci do mezinárodní školky, tak se můžu věnovat mým klinikám a tím pádem je více socializovaný, velmi rád cestuje, bydlíme šest měsíců v Karibiku a zbytek roku v Česku.
Bylo to moje nejlepší rozhodnutí života.
Maminka začala pomáhat teď, měla velké zdravotní problémy a silou její vůle, Andrease a mě, protože jsem věřil tomu, že se z toho dostane, tak se stala tou nejlepší babičkou. Hlídá, hraje si s ním, a já si můžu konečně odpočnout. Ale za tři roky jsem bez něj nebyl ani jeden den.
Jak si to nastavíš, takový to máš. (smích) Já jsem si říkal, že můj život bude vždycky takový, jaký si ho udělám. Dříve to bylo hodně o společenském životě, různých akcí. Tak to chodím tak jednou za rok a co se týče firmy, tak firmu zvládám během home office. Když jsme v Karibiku, tak ráno vstanu, uděláme s firmou konferenční hovor, takže vím, jaké operace se budou dělat, kdo přišel do práce pozdě. (smích)
Už to tabu není, ze začátku jsem udělal osvětu, říkal jsem si: „půjdu s kůží na trh“ a řeknu, jak to bylo. Samozřejmě Andreásek až bude chodit do školy, tak si najde spoustu článků, proto ho učím, kdo ho porodil a mluvím s ním o jeho mamince.
Pro mě to byla letitá práce. Dneska to mám tak, když mi někdo řekne, tak mu řeknu, jakým procesem jsem si musel projít.
V České republice surogátní mateřství není legální, ale ani integrální, takže se to tady doopravdy děje.
Jde o to, jakou matku seženeš. Jsou facebookové stránky, různé webové stránky, někdy uzavřené. U mě to začalo v době covidu. Legální náhradní mateřství včetně darování vajíček je nejblíže na Ukrajině, v Anglii a pak v Americe. Tím pádem jsem začal spolupracovat s agenturou na Ukrajině. Pak začal covid a narozené děti nebylo možné převést do České republiky. Jednou sem přijel za mnou natáčet bulvár a když se mě ptali co dělám v covidu, tak já jim řekl, že začínám hledat náhradní matku a najednou jsem měl zahlcený Instagram nabídkami. Tak jsem začal vybírat. Poprvé kdy jsem nebyl na castingu já. (smích) Poprvé to nevyšlo, ta maminka nebyla vhodná pro Andreáska. Podruhé se mi ozvala, já jí říkám „Janička maminka“ jeden z nejúžasnějších lidí, se kterou se s Andreáskem stýkáme dodnes. Chci říct, že surogátní mateřství není jen pro homosexuální páry, bisexuály, ale i pro heterosexuální páry. Děje se to tady velmi dlouho, ale vůbec se o tom nemluvilo a já jsem ten typ, který upozorňuje na tyto věci a dělá osvětu.
Ano, a matka je tam vždy podle české legislativy, která dítě porodí.
Jsme v kontaktu. Samozřejmě proběhl soud, který se musí vždy po šesti měsících uskutečnit, kdy česká legislativa rozsoudí to, že syn je v mé péči a ona se vzdává jakéhokoliv práva na Andreáska. Ještě si musíme říct, že jsme měli Andreáska spolu, ale měli jsme dárkyni vajíček, takže ona opravdu jen odnosila, nechci říkat „inkubátorem“, protože pro naši rodinu udělala mnohem víc, ale geneticky to není její dítě.
V 43 letech jsem si řekl, že pořád není nikdo, kdo by mi vyhovoval. Jsem velmi náročný na úklid (smích), mám rád pořádek. A pak jsem viděl pár single tatínků.
Samozřejmě že hledám a byl bych velmi šťastný se s někým seznámit, nejde o fyzickou krásu, té vidím na naší klinice spoustu, a potom je to nuda. Jde o charakter, o povahu,
aby Andreaska někdo miloval stejně jako já. Navíc stále máme ještě, jestli dobře počítám devět udělaných embryí zamražených, které mohou čekat patnáct let na tu správnou maminku a Andreasek bude mít ještě bratříčka nebo sestřičku. A to je další můj sen, moje meta.
(Smích) Koukni, jak to jede (smích) já mám rád tu spontánní cestu. Ty seznamovací aplikace jsem taky vyzkoušel, ale to je o tom, že někdo ti napíše: „jsi to vůbec ty?“ Já věřím na osud. Věřím tomu, že co vysíláš do vesmíru se ti vrátí. Já v tuto chvíli vysílám do vesmíru, abychom byli všichni zdraví. Není to klišé. Vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří onemocní rakovinou, jako moje přítelkyni Klárka nebo moji známí. Pojďme na sebe být opravdu hodní, zní to jako když říká český Ken: „přeju si světový mír“, ale je to tak. Třeba já jsem se dneska na vás hrozně těšil, vstával jsem doopravdy s tím, že se těším vás vidět, tebe, pana kameramana. Já se snažím z každého toho dne dělat si radost, aspoň málo, říct si, uvidím maminku, třeba. Teď si udělám radost, jedeme s Andreáskem na dovolenou a stále se na něco těšit. To je důležité nežít ve stereotypu.
Takže jestli někdo má přijít, tak přijde, a jestli ucítím motýlky a úplně totálně se zblázním, tak pak pro toho druhého udělám absolutně všechno, takový já jsem.
Vidím to, že jsme sto let za opicemi a vůbec se mi to nelíbí. Já teď měním svůj domocíl z Dominikánské republiky na Kostariku. Tam je stejnopohlavní manželství, mají tam povolené adopce pro gay páry nebo pro lesby a surogátní mateřství pro všechny. Řekneš si: „je to Kostarika, my jsme Česká republika, Evropská unie, kde to jsme?“ Já si myslím, že by měla být práva pro všechny absolutně stejná. My jsme Evropská unie, takže si myslím, že by to mělo být minimálně na stejné úrovni jako je právě Kostarika.
Bohužel ne. Já se nevymezuji z toho, kdo jsem. Mluvím o všem velmi rád, ale nepotřebuji demonstrovat v různých barvách a trikotech, oblečení za to kdo jsem, a jaká práva mám. Já za ně raději bojuji takhle, s tebou a dělám osvětu a řeknu vám všem jak to cítím jako single táta, ale určitě ne, že bych se šel převléct a šel bych do ulic. Ale vůbec neodsuzuji.
Pokud je tam chemie tak je absolutně jedno, kdo to je.
Ten člověk ti musí prostě vonět a musíš si mít s ním co říct, protože sex je skvělý, ale nemůžeš budovat vztah jen na sexu.
Musí tam být třeba takové povídání, jako máme my tady dneska spolu, které je velmi příjemné. Takže je mi to v tuto chvíli jedno, jenom zaleží na tom, kdo mi přijde ze shora dolů.
Myslím, že to je skvělý konec, já ti moc děkuji za zajímavé povídání a přeji ti, ať se ti daří. I já tobě moc děkuji.
zdroj: autorský článek, vlastní dotazování